A zase hrajou Dvořáka a zpěvačka Klára
Koutská opět vykročí v lodičkách na vyšším podpatku ke
svému stanovišti.
Polkne a dá zaznít svému altu. Ačkoli má Louka její
atraktivní zadnici nadosah a ačkoli je v Biblické písni dost taktů
bez cella, Louka se k ničemu nemá. Ale co to? Klára jako by sotva
znatelně ustupovala k violoncellu. Louka to zaznamená, ale nepřikládá
tomu význam. Jenže Klára se pak dokonce ohlédne za sebe, až se to dá vykládat
jako: Tak co s tebou dneska je? A ustoupí k němu při zpěvu
tak blízko, že by byl hřích nedotknout se jí. Louka to však vydrží a ten hřích
spáchá.
„Panebože,“ řekne Klára už v Loukově
posteli a už když spolu odpočívají po vichřici. Že to vichřice
byla, o tom svědčí podlaha, kde se jako trosky tašek a hřebenáčů
smetené ze střechy válejí boty dámské i pánské a prádlo spodní i svrchní.
Láhev vavřince vypitá jen do půlky dotvrzuje, že nebyl čas na řeči.
„Louko, ty blbče, víš, jak dlouho jsem na tohle čekala?
Dva roky,“ mluví Klára se zavřenými víčky, z nichž se fialová
barva líčidla rozmázla až ke kořeni nosu. „Od pohřbu uvaděčky
Hájkové z Národního divadla. Tam jsem s vámi prvně zpívala.“
„To je hrozný,“ řekne Louka.
„Takovou dobu,“ přikývne Klára a škytne.
„Je hrozný, že měříme čas na pohřby,“
upřesní svůj pocit František. „Jako funebráci.“
Klára ho políbí mateřsky na čelo, a vyhlazujíc
mu ukazováčkem vrásky, řekne:
„Tys nebyl nikdy ženatej, viď?“
„Ne. Nebožtík táta mi vštěpoval: Jestli chceš
v hudbě něčeho docílit, nežeň se. Hudba je celibát.“
„Celibát-nelíbat,“ řekne Klára a znovu škytne.
„Ty máš škytavku nebo co,“ usměje se Louka.
„Já to mám vždycky, když... je to hezký. Vždycky potom.“
Louka uchopí její ruku a poradí jí:
„Kousni se do malíčku a drž. Tam jsou škytací body.“
Klára stiskne svůj malíček v zubech a
Louka pokračuje:
„A potom, když jsem přestal bejt mladej, tak už jsem
do ženění neměl chuť. Nechceš se vdávat, doufám?“
„Děkuju. Už jsem,“ odtuší zpěvačka a
škytne.
„Taky je dobrý proti škytavce odkrvit levou nohu a pravou
ruku.“
„Levou nohu a pravou ruku?“ diví se Klára a Louka jí
s chutí pomůže propnout její hezkou nohu směrem vzhůru.
Od okna se ozvou podivné škrabavé zvuky. Klára zvedne
hlavu: „Co to je?“
„Holubi. Brousej si zobáky. Vo plech,“ vysvětlí
Louka.
„Proč tě vyhodili z filharmonie, když jsi
tak dobrej hráč?“ zeptá se Klára.
„Zakázali mi jezdit do zahraničí. A takovej cellista
je pro symfoňák nepoužitelnej.“
„Protože ti emigroval bratr?“
„Co ty všechno nevíš...“ podiví se Louka a přikývne:
„Protože mi emigroval bratr. Ale hlavně proto, že jsem blbej. A když mně
se o tom nechce mluvit.“
„Tak o tom nemluv,“ souhlasí Klára s nohou a rukou
nahoře, a protože už dlouho neškytla, pochválí si to: „A víš, že to
pomáhá?“ Pak se vrátí k holubům: „A proč si voni ty zobáky
brousej?“
„To ti rád vysvětlím,“ odpoví Louka a nadechne se
k delšímu výkladu: „Aby je měli vostrý.“
„Jsi blbej,“ zasměje se Klára a škytne.
| home | next chapter |Crossword
1