Louka ho se zájmem pozoruje.
„Co to je za ptáka?“ zeptá se.
„Loskuták posvátný,“ odpoví hrobník
Brož a vytáhne z hrdla bílého rulandského zátku. Když pták uslyší ten
zvuk, řekne: „Na zdraví! Na zdraví!“
„Krásně mluví,“ podiví se
Louka.
„Až moc. Vysloveně
užvaněnej pták,“ řekne Brož, a nalévaje do hořčičných
skleniček, přejde rovnou k tématu, kvůli němuž Louku
pozval k sobě domů:
„Ten trabant, jak jste říkal,
by byl řešitelnej.“
„Trabant jo, ale peníze na něj,
pane Brož...“
„No dyť! Vo to právě jde.
Takovej melouch jste ještě neměl. Třicet tisíc za den. Ale je to
jednorázovka,“ napíná hrobník svého hosta, sypaje rybkám v akváriu sušené
mšice.
Louka se i s židlí natočí
k akváriu. Ale Brož ho ještě chvíli nechá pozorovat tlamičky
ryb, vynořující se na hladinu pro potravu, než
řekne: „Vy jste svobodnej, aspoň jste říkal.“
Louka
přikývne.
„No a
tím padem před váma leží třicet tisíc. Jen je takhle shrábnout,“ shrne
hrobník ze stolu pomyslnou hromadu
peněz.
Do místnosti vtrhnou dvě
Brožovy dcery. Pětiletá Zuzka nese v náručí štěně a
tříletá volá:
„Tati, Andy má klíště!“
„A už je nacucaný, podívej,“ ukazuje
Zuzka mezi chlupy pod obojkem. Brož sáhne na polici pro olej. Za dětmi sem
proklouzly dvě kočky a třou se Loukovi o nohy. Louka to
trpně snáší.
„Máš doma taky nejaký zvíze?“ osloví
ho malá Táňa.
„Zvíře? Nemám,“ přizná
Louka.
„A nějaký dítě mas?“
„Taky ne,“ odpoví vyšetřovaný a
je na něm znát, že rozhovor s dětmi mu působí rozpaky.
„A co más?“
Louka pokrčí rameny a byl by
raději, kdyby konfrontace s tímto divným živlem skončila.
„Jděte si hrát, já mu to
vykroutím,“ poručí hrobník dcerám. Když se za nimi zavřou dveře,
pokračuje v řeči, dělaje při tom ukazovákem
krouživé pohyby na psím krku:
„Já to nebudu protahovat, pane
Louka: jednalo by se vo svatbu. Máme takovou starou, aby se řeklo, tetu.“
„Tak to ne, pane Brož. Ženit já se
nehodlám a se starou tetou už vůbec ne,“ ohradí se Louka.
„Počkejte, ta teta je Ruska.“
„Ještě ke všemu Ruska!“
„Nejde vo tetu. Ta teta má
neteř.“
„Ani neteř, pane Brož,“ vrtí
hlavou František.
„Heleďte, pane Louka,“ ztiší
Brož hlas. „To co vám teďkonc řeknu, to vostane jenom mezi náma,
platí?“
S těmi slovy vnutí Loukovi
svou naolejovanou pravici.
„Byla by to fingovaná svatba.“
„Na zdraví! Na zdraví!“ vmísí se do
hovoru pták.
„Má pravdu, my vůbec nepijeme,“
přiťukne si Brož s Loukovou skleničkou.
„Ta neteř je tady na pozvání tý
tety a potřebuje naše občanství, rozumíte. Aby nemusela zpátky do
Ruska.“
„Ta neteř?“
„Ta neteř. Mimochodem
pěkná holka. A je to!“ vykroutil Brož konečně klíště a
prohlíží si odpornou bobuli na prstě. Utrhne kus novin, zapálí je
v popelníku, a když hodí cizopasníka do plamene, utrousí:
„Tady se pohřbívá žehem,
parazite.“
A hned naváže:
„Za půl roku se rozvedete, a
jste zase svobodnej jako pták.“
Ozve se cvrlikavé zazvonění
telefonu. Brož na to nereaguje, přestože má telefon u ruky, a čeká na
Loukovu odpověď. Při druhém zazvonění pohlédne Louka na
aparát:
„Telefon.“
„To dělá von,“ ukáže hrobník
nad sebe do klece. Von napodobí všecko. Kdyby tak nesral kolem, byl by to
docela inteligentní tvor. Podívejte se,“ ukazuje Brož na ptačí trus
v okolí klece. Při tom si všimneme, že má od loskutáka pokálená záda.
„Kolika se dožívají let?“ zeptá se
Louka, aby odvedl řeč od hrobníkova šíleného nápadu se svatbou.
„Na svobodě třicet,
v zajetí dvacet.“
„No vidíte, a vy chcete, abych se
ženil,“ vrátí Louka sám debatu do starého koryta. „Na svobodě se dožíváme
vyššího věku. V zajetí nás máte na lopatě raz dva.“
Do kuchyně vejde paní Brožová.
Na břiše, prozrazujícím vysoký stav těhotenský, nese druhé
štěně.
„Není tady Andy?“
„Je. Měl klíště,“ pustí
Brož Andyho z klína.
„Fuj. Já se lekla, že utek. Dobrý
den!“
Paní Brožová by se asi ráda
s hostem přivítala, ale hrobník o to nestojí:
„Nech nás, Maruš. Máme jednání,“
řekne.
„Jo. Pojď sem, já už tě
viděla někde přejetýho, ty moulo,“ vezme paní hrobníková Andyho
láskyplně na římsu svého břicha, a ještě než odejde,
řekne:
„Pepo, víš, co si o tom myslím.“
„Klid, Maruš, nestarej se,“ utne ji
Brož.
„F i n g o v a n á svatba, pane Louka! Na voko! Jako! Za
čtyřicet táců,“ naváže Brož, když se za manželkou zavřou
dveře.
„Říkal jste třicet,“
opraví ho Louka.
„Dala by i čtyřicet, kdyby
na to přišlo. Trabant combi a ještě vám dvacítku odepíšu
z dluhu. Mně se to jeví jako lepší kšeft než pozlacovat hroby,“
řekne Brož.
„Hroby! Samý hroby! Sakra práce!“
připomene se loskuták posvátný. Hned potom se ozve od podlahy dupnutí.
Louka překvapeně pohlédne
pod stůl. Je tam králík.
„Máte dost zvířat, koukám,“
řekne.
„Při hrobnickým povolání je to
nutný. Živý tvory mít kolem sebe, si myslím. Jmenuje se Naděžda a byla by
to čistě formalita. Tak co, pane Louka?“
„Tak nic, pane Brož,“ řekne
František. „Na to já nejsem, opravdu. To není pro mě.“