Pokojem
v malostranské věži zní teskná, mollová hra violoncella. Louka cvičí. Za oknem na prejzových taškách
posedávají holubi s hlavičkami na stranu, jako by té hudbě
naslouchali. Hráč ustane uprostřed motivu a pohlédne ke dveřím.
Snad se mu zdálo, že někdo klepe. Ale bylo to zřejmě broušení
holubího zobáku o plech.
Louka hraje dál. Ale teď
skutečně někdo zabouchal na dveře. František odloží nástroj
a se smyčcem v ruce váhavě vykročí ke dveřím.
Když pohlédne kukátkem do chodby,
spatří dvě neznámé mužské tváře. Smyčec mu vyklouzne z ruky
a udělá to hluk. Teď už musí otevřít.
“Vy jste Louka František?”
řekne chlap ve vatované vestě.
“Ano,” přizná Louka a polkne.
“Vy jste otec tady toho
dítěte?” řekne druhý v bílém plášti.
Loukovy zděšené oči sjedou
dolů. Mezi dvěma muži stojí pětiletý Kolja.
“Otec?” podiví se František.
“Tak podívejte se. My máme dole v sanitce tu starou paní,
co u ní byl. Má záchvat. A říkala, že ho máte teda převzít. Tady má
věci,” podá saniťák Loukovi chlapcův kufřík.
“Ale já jsem jenom vzdálenej otec.
Chci říct nevlastní,” zablekotá Louka.
“Heleďte, to je nám jedno, to
si vyřiďte v rodině, ona říkala, dokud bude v nemocnici,
kluk má bejt u vás,” uzavře to už na odchodu saniťák a Louka s cizím
kufříkem v ruce zírá na záda obou mužů, jak klesají po schodech
dolů.
Pohlédne na dítě, které mu tam
nechali.
Chlapec, jako by se bál jeho
pohledu, se divá do výplně dveří. Jednu tkaničku u boty má
nedošněrovanou. Popotáhne nosem a malá nudle mu zmizí v nosní dírce.
Louka vzdychne a řekne mu: “Tak
pojď.”
Dítě stojí a dál civí na
dveře.
“Tady nemůžeš stát takhle.
Pojď dovnitř,” otevře František víc své dveře s nápisem
NEZVOŇTE, TLUČTE!
Dítě ještě jednou
popotáhne nosem a pak plaše vejde do cizího bytu.
Louka neřekne Koljovi, aby si
odložil, nechává to opuštěné mládě stát vedle svého violoncella v
kabátku a v čepici, snad v bezděčné naději, že se mu tady
neusadí, že ho hned pošle někam jinam.
Dotčeným hlasem telefonuje:
“Pane Brož, víte, co se stalo? Jo,
tak vy to víte?! Tak si pro něj okamžitě, ale okamžitě
přijeďte. To jsme si nedomluvili snad, tohleto!”
Brožovi se telefonuje špatně.
Venku je nevlídno, a tak má všechny děti a zvířata doma. Paní Brožová
marně konejší svá nová dvojčata, obě řvou, jako by je na
nože brali. Do toho štěká pes a pták loskuták volá: “Sakra práce!”
“Vono by bylo lepší, kdybysme to
neřešili po telefonu. Cože? Stavte se zejtra, pane Louka, promyslíme to.
Tady je hroznej binec. Co?? Nerozumím! Jedna noc vás nezabije, ne? Normálně
ho umejete a dáte ho spát, no.”
“Sakra
práce!” praští Louka sluchátkem do vidlice a začne přecházet po
pokoji, sledován ustrašenýma očima svého malého hosta. U okna se zastaví a pohlédne na něj. Dítě uhne
očima jinam.
Uprostřed pokoje stojí
kufřík. Louka ho přemístí ke dveřím a zase chodí sem a tam,
hryzaje si za usilovného přemýšlení rty. Výsledek horečné mozkové
činnosti je hubený:
“Máš ňáký bačkory?”
Kolja nerozumí a stojí dál vedle cella.
“Na nohy jestli něco máš. Pro doma!”
Chlapečkovi se rozkmitají
ramena pláčem.
“Doprdele, to bude domluva s tebou,”
zamíří Louka ke kufříku a na posteli ho otevře. “To mi
chybělo, tohle,” huhlá si dožraně. Vtom objeví
bačkůrky.
“No,
vidíš, že tady jsou!”
Postaví je před Kolju a prstem na ně ukáže:
“Bačkory! Zuj si boty a vem si
bačkory.”
Ani chlapci se však nechce u
nevlídného vousatého cizince zůstat, a tak jen sveřepě stojí a
vzlyká.
Nedá se svítit, Louka se bude
muset dítěte dotknout.
Sundá
mu čepici, šálku, a když neobratnými prsty zdolá knoflíky, svlékne mu i
kabátek. U dveří není ani jeden věšák
volný. Tak to pověsí tam, kde už visí jeho plášť.
“Boty si snad umíš zout, ne? Boty!”
zamíří Loukův ukazovák k podlaze.
Možná, že umí, ale nechce. Chlapec
je ve stavu zatvrzelého odmítání jakékoli komunikace. Louka k němu musí
přidřepnout. Ještě nikdy asi žádné dítě nezouval. Jedna
bota je už rozvázaná, ale u druhé se mu to zauzluje.
„Hele, hlavně mi tady nebreč. Já z toho taky nejsem na
větvi, že jsi tady. Jednu noc to vydržíš a pak půjdeš
k hrobníkovi. Když to zavařil, tak ať si to vyžere, debil,“
ulevuje si Louka, až konečně uzel rozmotá a přezuje dítě do
bačkůrek.
Ale co dál? František nahlídne znovu
do kufru.
„Hele, barevný tužky tady máš. A
papíry,“ dává kreslící potřeby na stůl. „Maluj si. Čmariky,
čmariky...“ dělá nad čtvrtkou pomyslné čáry.
Kolja ho nejvíc popuzuje tím, že se
neustále dívá jinam. Teď z okna ven.
„Tak si koukej z vokna, no.
Mně je to fuk.“
Louka jde ke sporáku, zažehne
plynový plamen a postaví na něj konvici. Pak otevře lednici a drbe si
bradu.
Zřejmě přemýšlí,
čím nezvanou návštěvu nakrmí. Najde máslo JUNO. Pohlédne na
dítě. Stojí tam, kde ho nechal, a dívá se k oknu jako pták, který by
tudy chtěl uletět.
František vezme židli, postaví ji
k oknu a beze slova na ni chlapce přemístí jako sošku. Kolja stojí na
židli, jako stál prve na podlaze, a pozoruje střechy a věže
města.
K oknu dosedne holub. Zobákem
si probírá peří. Chlapec se na něj smutnýma očima dívá. Zdá se,
že i holub si ho jedním okem prohlíží.
Večeře je na stole. Je to
chleba s junem a na něm plátky salámu. Ze dvou hrnků čaje
stoupá pára.
„Jez,“ zakousne se Louka do svého
krajíce.
Kolja nereaguje. Sedí proti
němu a kouká někam pod stůl.
„Tak se napij čaje aspoň.“
Nic.
„Čaj!“ přisune mu
František šálek blíž. „Ruskej čaj je to. To pijete v jednom kuse, ne?
Tak se napij. Oslazený to máš.“
Je to marná řeč. Louka
vzdychne a jí sám, prohlížeje si tvář cizího dítěte. Pak řekne:
„Hele, nedělej, že nerozumíš.
Něco rozumět musíš. Jsme Slovani. Voba. Já neumím rusky, ty neumíš
česky. Ale čaj musíš rozumět. Čaj je u nás i u vás
čaj. Jak byste tomu asi říkali...“
Louka dojí a odnese svůj
talířek s hrnkem ke dřezu, aby to opláchl. Když se vrátí, Kolja
sedí, jak seděl, ale jeho šálek je prázdný.
„No vidíš,“ řekne Louka
spokojeně. „Tak to bysme měli.“