„Ta horečka neklesá, tak
jsem dostal strach,“ zní Loukův hlas ještě do varhan, které se
vzdalují.
„Acylpyrin
dostal?“ ptá se ženský alt už do ticha.
„Dostal.
Čtvrtku. Ale ty zábaly neumím. Mluvila o nějakejch zábalech...“
František
drží chlapce v náručí a Klára Koutská rozprostírá na lůžku mokré
prostěradlo. Když na něj Louka Kolju položí, dítě vyjekne
nečekaným chladem.
„Vydrž.
To bude dobrý,“ konejší ho žena a balí roztřesené tělíčko do
velké osušky.
Když
nemocného po bradu přikryje, posadí se k němu.
„Tak
to bysme měli,“ řekne Louka a pak se obrátí ke Kláře: „Díky. A
nezlob se, že jsem tě volal takhle v noci.“
„To
nic. To je normální.“
„Ne,
je to od tebe... díky. A dobrou...“ chce jí František podat ruku.
„Nemusíš
se se mnou loučit, já tady zůstanu do rána,“ pronese Klára
klidně.
„A
co řekneš doma?“
„Že
jeden můj bejvalej milenec vyženil dítě a neví si s ním rady,“
otře Klára Koljovi z čela krůpěje potu.
Město
je ponořeno do tmy. Věžní hodiny odbíjejí jednu po půlnoci.
Hlídač parkoviště si ve své boudě nalévá z termosky
čaj. Hostinský vyhazuje podnapilého hosta na chodník a zamyká.
„Straka
nebo kavka,“ řekne Klára, sedíc v přítmí proti Loukovi
s dekou na kolenou a prohlížejíc si šperk z okapu. „Ty kradou lesklý
věci.“ Po těch slovech škytne.
„No
jo, vidíš. To nikoho nenapadlo,“ podiví se Louka.
„Ale
je krásnej, i když nemá žádnou cenu,“ nechá zpěvačka tretku
zazářit pod lampičkou a vrátí ji na stolek.
Když
lehce škytne podruhé, vzpomene si:
„Když
jsem říkala, že s mým mužem nemůžeme mít děti, tak to
neznamenalo, že já nemůžu mít děti. To sis prve nějak špatně
vyložil asi.“
„Kdy
má dostat další prášek?“ přejde to František.
„V
pět ráno. Budík je nařízenej.“
„Nejsi
ospalá? Můžeš spát, jestli chceš,“ ukáže Louka na postel.
„Nechci.
Vždycky jsem s tebou chtěla strávit celou noc, tak se mi to
aspoň splní.“
Louka
neví, co na to říct, a tak Klára pokračuje:
„Ale
nejsi takovej sobec, jak jsem si myslela. To bych do tebe neřekla, že se
budeš takhle bát o cizí dítě.“
„Viď.
Já bych to do sebe taky neřek,“ přizná se Louka.
„Prosím
tě, to mi ještě vysvětli: že ses toho podvodu se svatbou nebál?
Ty, politicky pronásledovanej člověk, kterej nesmí na Západ,“ chce
vědět Klára.
„Já
nejsem politicky pronásledovanej člověk. Já jsem pronásledovanej za
svou blbost. Mně pustili s filharmonií do Rakouska. Jednou. Náš kádrovák
Bláha řek: Soudruhu, emigroval ti bratr, ale my jsme se rozhodli, že ti
věříme.
Když
jsme se vrátili, vyplňovali jsme dotazník. A tam bylo, jestli jsem se
setkal s emigrantama. Napsal jsem: ano. A pak tam bylo: rozveďte, o
čem jste hovořili. A já napsal: Celkem o hovnu, soudruhu Bláho.“
„To
je všechno?“
„Asi
se ho to dotklo a byl šmytec.“
„Bože,
já myslela, bůhví cos jim neproved.“
Klára
vstane a dívá se z okna do tmy.
„Ubohý,
co?“ řekne jí Louka do zad.
„Žena
se po chvíli nečekaně otočí a políbí ho.
„Vyplnils
to pěkně,“ usměje se na něj.
Louka
jí vloží do dlaně pouťovou tretku z okapu. „Chtěl bych ti
to dát,“ řekne.
home
| last chapter | next chapter
| crossword 8