Kolja 9 – Zubatá

 

 

            Výhled z okna Loukovy věže prozrazuje, že léto už dává Praze sbohem a ponechává stromy napospas podzimu.

            Kolja sfoukne pět svíček na dortu.

            „Hlavně abys byl zdravej a veselej,“ popřeje mu Louka a dítě se vrhne na krabici ovázanou pentlí. Když odkryje víko, spatří malé plechové housličky.

            „Krasívyje!“ zaraduje se a hned zkouší hrát.

Oslavu však přeruší bušení na dveře.

            Za dveřmi stojí dáma s pánskou aktovkou a drží se za srdce.

            „To musíte bydlet tak vysoko?“ vydechne zoufale.

            Než stačí Louka něco říci, neznámá se hrozivě představí:

            „Jsem Zubatá. Z odboru sociální péče. Mohu dál?“

            Dáma s děsivým jménem položí svou aktovku na stůl, vytáhne z ní jakési papíry a bez vyzvání se posadí.

            „Vy jste nám napsal, pane Louka, tu žádost, že jste na chlapce sám. Těch případů je moc, rozumíte, takže jsme se k tomu dostali až teď.“

            „Ale to už je dávno, ono už se to mezi tím...“

            „No právě. Nejste sám a nejde řešit všechno najednou. Vy jste hudebník. Hrajete po nocích?“

            „Ne, jenom čistě ve dne. Ten dopis já jsem psal v době...“

            „V žádosti píšete, že hrajete i po nocích. Takže ve dne,“ opravuje si pracovnice údaj. „Kde dítě spí?“

            „Tady spíme,“ ukáže Louka na své letiště.

            „Samostatné lůžko nebo dětský pokoj nemá.“

            „Nemá, ale teď tady je místa... Dal jsem to dělat širší, aby se tady...“

            „Nemá,“ odškrtne si Zubatá.

            „Heleďte, paní Zubatá, ten dopis já jsem psal v době, kdy se to na mě valilo, rozumíte...“ rád by František celou věc zrušil, ale úřednice jede po své lajně:

            „Dítě je ruské národnosti, viďte. Teď nehraj, chlapče!“

            „Ano, ale už docela slušně rozumí a sem tam i česky...“

            „Matka emigrovala na západ, viďte, a nejeví o dítě zájem.“

            „Jeví! Ona přes Červený kříž prej podala žádost,“ upozorňuje Louka, jenže úřednici jako by to nezajímalo.

            „Podívejte se, pane Lučina, věc se má tak. I když matka sňatkem s vámi získala naše občanství, nevyvázala se z občanství původního, rozumíte. Čili o dítě se zajímá sovětské velvyslanectví. Tyhle věci oni si hlídají. Neboli ono to všechno zřejmě půjde mimo nás a pro chlapce nejspíš najdou místo v některém dětském domově v Sovětském svazu. Já to tak aspoň vidím.“

            František ztuhne. Kolja, jako by zase podvědomě pocítil nebezpečí, vklouzne k němu na klín.

            „Paní Zubatá, ten dopis můj, nejde to stornovat?“

            „Proč stornovat? Oni se o chlapce postarají,“ zavírá Zubatá aktovku a vstává.

            „Já ještě přijdu, pane Lučina...“

            „Louka,“ odmítne František jméno oblíbených sýrů.

            „No, já ještě přijdu a  to už bych přišla s někým z velvyslanectví a oni by to pak převzali po své koleji. Hezký chlapec,“ všimne si konečně objektu, o němž je řeč, a zvedne se.

            Když za ní zapadnou dveře, František začne mlčky přecházet po věžním pokoji od violoncella k oknu a zase zpět.

            Koljovy oči ho tázavě sledují.

            Pak se Louka zastaví a jejich pohledy se setkají.

            Rozhodnuto.

            František přistaví židli ke skříni. Je na ní velký kufr.

            „Čemodán?“ podiví se Kolja, když ho Louka snáší dolů.

            „Čemodán,“ odpoví Louka. „Než si pro nás přijde Zubatá.“

 

            home | last chapter | crossword 2