--Panebože,-- ?ekne Klára už v Loukov? posteli a už když spolu odpo?ívají po vich?ici.
Že to vich?ice byla, o tom sv?d?í podlaha, kde se jako trosky tašek a h?ebená?? smetené ze st?echy válejí boty dámské i pánské a prádlo spodní i svrchní.
Láhev vav?ince vypitá jen do p?lky dotvrzuje, že nebyl ?as na ?e?i.
--Louko, ty blb?e, víš, jak dlouho jsem na tohle ?ekala?
Dva roky,-- mluví Klára se zav?enými ví?ky, z nichž se fialová barva lí?idla rozmázla až ke ko?eni nosu.
--Od poh?bu uvad??ky Hájkové z Národního divadla.
Tam jsem s vámi prvn? zpívala.--
--To je hrozný,-- ?ekne Louka.
--Takovou dobu,-- p?ikývne Klára a škytne.
--Je hrozný, že m??íme ?as na poh?by,-- up?esní sv?j pocit František.
--Jako funebráci.--
Klára ho políbí mate?sky na ?elo, a vyhlazujíc mu ukazová?kem vrásky, ?ekne: --Tys nebyl nikdy ženatej, vi??--
--Ne. Nebožtík táta mi všt?poval: Jestli chceš v hudb? n??eho docílit, neže? se.
Hudba je celibát.--
--Celibát-nelíbat,-- ?ekne Klára a znovu škytne.
--Ty máš škytavku nebo co,-- usm?je se Louka.
--Já to mám vždycky, když... je to hezký.Vždycky potom.--